Nanonátěr Ti02

Povrchová vrstva vytvořená funkčním nátěrem s nanočásticemi TiO2 neobsahuje žádné volné nanočástice. Nanočástice jsou pevně ukotveny ve struktuře speciálního pojiva. Pokud dojde k otěru povrchové vrstvy, odlamují se z ní relativně velké částečky kompaktního materiálu v rozměrech přesahujících značně 100 nanometrů. Neexistuje, navíc, žádná seriozní vědecká studie, která by prokázala negativní vliv nanočástic TiO2 v koncentracích s nimiž je možno přijít do kontaktu, na zdravotní stav lidí, živočichů nebo rostlin.

S nanočásticemi TiO2 přitom lidé masově přicházejí do kontaktu již více než sto let. Prachové částice TiO2 o velikosti menší než 100 nm totiž tvoří přirozenou součást pigmentu titanové běloby, který je masivně využíván nejenom do barev a laků, ale také jako potravinářské barvivo, které je přidáváno do mnoha potravinářských výrobků. Lidé tedy masově konzumují i dýchají již více než 100 let TiO2, včetně nanočástic, a za tu dobu nebyl dokumentován jediný případ jeho negativního vlivu na lidské zdraví a životní prostředí.

Nanotkanina v lůžkovinách

Odpůrci nanotechnologií straší veřejnost rizikem případného uvolňování jednotlivých nanovláken z povrchu nebo z laminátu materiálu a jejich případného vdechnutí. Obzvláště citlivé jsou tyto otázky v souvislosti s produkty jako obličejové masky a lůžkoviny, které jsou přímo v kontaktu s dýchacím ústrojím a nebo slouží jako filtrační materiál pro čištění vdechovaného vzduchu.

Průměry nanovláken se pohybují v rozsahu 90 – 250 nm, délka jednoho nanovlákna je řádově ve stovkách mikrometrů až jednotkách milimetrů. Každé vlákno má po své délce stovky „překřížení“ s jinými vlákny. V těchto bodech působí třecí síla mezi vlákny, která neumožní jednoduché oddělení jednotlivých vláken ze struktury.

 V případě třívrstvých laminátů  je nanovrstva překryta krycí textilní vrstvou, která je přilepena k nanovrstvě lepidlem. Tato krycí vrstva chrání nanovrstvu před poškozením při zpracování do finálního výrobku, ale i při jeho samotném používání. Prakticky zabraňuje mechanickému poškození nanovlákenné vrstvy, ke kterému by mohlo dojít při případném otěru.

Při mechanickém působení může dojít k roztržení nanovlákenné vrstvy a oddělení „shluku“ vláken.  Tyto shluky vláken mají ale charakter žmolku a velikost řádově v desítkách až stovkách mikronů. Tyto žmolky i v případě jejich vdechnutí jsou zachyceny řasinkovým epitelem v nosní dutině. Buňky epitelu vylučují hlen, do kterého se zachycují různé prachové nečistoty a řasinky buněk ho posunují do nosohltanu, odkud hlen spolkneme. V odborné literatuře nebyla doposud publikována žádná odborná studie, která by se zaměřovala přímo na nanovlákenné materiály vyrobené z organických polymerů a prokázala by jejich zdravotní rizika.

Hydrofobní úprava

Všechny nanoprodukty pro povrchové zušlechtění povrchů materiálů využívají částic oxidu křemíku, který je jedním ze základních stavebním prvků, vyskytujících se v přírodě. Koncentrace nanočástic oxidu křemíku jsou v nízké hodnotě a po nanesení na povrchy materiálů je jejich koncentrace velmi nízká. I když se časem částice z povrchů vlivem mechanického a chemického namáhání uvolňují, je jejich množství velmi malé a vytváří shluky s dalšími mikroskopickými a většími částicemi. Existující studie neprokázaly evidentní poškození živých organismů vlivem těchto nanočástic.